Jak ulovit lochnesku

Každý sportovec má nějakou tu nejvyšší metu. Horolezec má svůj Everest, tenista Wimbledon, kobyla Velkou pardubickou, pomatená čivava chrtí závody. Ale co takový rybář? Pokusil jsem se, za hloubavého pohledu do tajemných, rozbouřených vod mé vany, vžít do jeho role, až jsem se dobral názoru, že musí jít o unikátní úlovek, o něco, co ještě nikdo neulovil, o něco, co dosahuje obřích rozměrů. Vylučovací metodou, rozuměj vsedě na WC, jsem došel k lochneské příšeře.

Do role rybáře jsem se vžil natolik, že jsem se rozhodl obyvatelku skotského jezera Loch Ness sám ulovit. Příšera, stvůra, nestvůra, monstrum, pouhý výmysl či v čase zatoulaný plesiosaurus, říkejte si tomu jak chcete. Třeba familiárně Nessie, jak tomu činí tamější obyvatelé. Já, vzhledem k tomu, že se ji chystám ulovit, a vzhledem k mým nepříliš radostným zkušenostem s pojmenováváním babiččiných králíků, raději zůstanu u méně osobního a odměřenějšího označení lochneska.

Očitý svěděk a potenciální ústní doplněk lochnesky. Autor: Extra Medium

Ještě předtím, než se vrhnu na samotný lov, bych rád vyvrátil některé chabé argumenty vědců, kteří neochvějně odmítají existenci lochnesky. Například tvrdí, že jezero neobsahuje dostatek ryb, aby uživilo takového predátora. Samozřejmě. Stačí ale k rybám přičíst hromadu masa v podobě pohřešovaných rybářů, turistů, když se zadaří tak rovnou celé expedice, a z pohádky o lochnesce najednou máme pohádku o Otesánkovi. K těm vědcům, kteří dokonce tvrdí, že lochneska nemá v jezeře co pít, se snad ani vyjadřovat nemusím. Možná krátce – blbci. V okolí je přece dostatek stánků s občerstvením.

Ani fotografie typu Příšeří hlava v příšeří a mlze světové mozky nepovažují za důkaz existence lochnesky. Ono taky vytvořte kvalitní obrázky, když fotograf, který se dostane na vhodnou vzdálenost k pořízení snímku, se zároveň dostává na přední příčky v lochnesím jídelníčku. Těm šťastnějším lovcům snímků pak příšera zapózuje tak, a to mám přes veškerou mou estetickou snahu s lochneskou společné, že při své plavbě vypadá jako prachobyčejná plovoucí kláda. Zkrátka nedostatek obrazových důkazů mě vůbec neznepokojuje. Spíše naopak, utvrzuje mě nejen v existenci lochnesky samotné, ale i její vychytralosti.

Nyní již k samotnému odchycení lochnesky. Po důkladném prostudování rybolovu – Starce a moře jsem sice dočetl jen do půlky, ale Čelisti jsem viděl rovnou dvanáctkrát – jsem dospěl k názoru, že ulovit lochnesku nemůže být žádný problém. Celé je to totiž, obdobně jako u svádění dívek, jen otázka dostatečně pevného prutu a vhodně zvolené návnady. S výdrží prutu si starosti nedělám, žijeme v době materiálů, které jsou nesmírně pevné a přitom pružné – nevyvratitelným a široké veřejnosti známým důkazem budiž zpomalený záběr běžící Pamely Anderson. S návnadou si starosti v podstatě též nedělám, vím o jedné ideální. Má to ovšem jeden háček. A tím nemyslím ten rybářský. Ale k tomu se teprve dostanu.

Můj neúspěšný předchůdce s příliš malým červem. Autor: wit

Nejdřív ovšem nepotěším vydavatele odborných publikací o rybářských návnadách. Veškeré vědění z tohoto oboru se dá totiž shrnout do prosté rovnice: větší červ = vetší úlovek. Pokud tuto rovnici vědecky aplikujeme na lochnesku, tak nám vychází, že na její ulovení potřebujeme zhruba sakra velkýho červa. A zde přicházím s onou revoluční myšlenkou a zároveň se zmiňovaným háčkem. Nevím jak vy, ale já slyšel jen o jediném červovi, který odpovídá zmíněným rozměrům, a tím je mongolský písek brázdící Olgoj Chorchoj (Neznáš? Googloj!). Háčkem je, že momentálně nevím nic o lovu červů, natož mýtických. I tak, problém ulovení lochnesky je téměř vyřešen, jen před mým odjezdem do Skotska očekávejte článek s názvem Jak ulovit Olgoje Chorchoje.

Informace o článku

Komentáře

XqebuFKY: „So excited I found this article as it made thgins much quicker!“

XqebuFKY: „So excited I found this article as it made thgins much quicker!“

XqebuFKY: „So excited I found this article as it made thgins much quicker!“